S02E08 - Magnet na nesprávné lidi? Temnější stránky ADHD
Co se stane, když se potká RSD, potřeba někam patřit a nejasné hranice? Když se staneš expertkou na to rozumět ostatním – ale sebe dáváš vždycky na poslední místo? V téhle epizodě jdu do těch náročnějších vztahových stránek ADHD. Tohle není lehká epizoda. Ale může být důležitá.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK, lidičky, vítejte na Amygdala party. Jmenuju se Step a dneska se budeme bavit o něčem, co je trochu temnější než obvykle. Měla jsem tohle téma na seznamu už dlouho, ale potřebovala jsem správnou energii, než jsem se do toho pustila. Takže buckle up. A jestli k tomu potřebuješ čokoládu – naprosto v pohodě.
Ale než se vrhneme na dnešní téma, musím říct něco důležitého. Připravuji teď bezpečný online prostor pro ženy s ADHD - nebo pro ty, které cítí, že jejich mozek funguje trochu jinak. Místo, kde nemusíte nic vysvětlovat a konečně v tom nebudete samy. Pokud chcete vědět, až otevřu dveře, můžete se zapsat na čekací listinu. Odkaz najdete v amygdalaparty.cz. A je to bez jakéhokoli závazku.
Tak. Dnešní téma. People pleasing, perfekcionismus a proč některé z nás končí ve vztazích, které pro nás nejsou dobré. A pokud je ti pojem people pleasing cizí, tak česky se to dá popsat jako takové neustálé zavděčování se druhým na úkor sebe, taková přehnaná pokora.
Začnu - no zase u psů. Protože ve světě psů existují plemena, kterým se říká people pleasers – tedy taková, která udělají skoro cokoliv, jen aby byl jejich páníček spokojený. OK, trochu přeháním, ale chápeme se.
Často jsou to plemena považovaná za snadno cvičitelná a dobře spolupracující – no jasně. Protože udělají to, co jim řekneš.
DOPAMILLA: Tak to rozhodně nejsem já!
Ne, Dopamillo, to teda fakt nejsi.
Pak jsou tu ale plemena, která mají mnohem silnější vlastní pudy nebo vlastní názor. Psi vyšlechtění k tomu, aby přemýšleli samostatně a dělali vlastní rozhodnutí. Protože to bylo praktické v době, kdy nám pomáhali. Teriér, který je v noře pod zemí, musí umět myslet sám. Páníček tam s ním není. Musí se rozhodnout, jestli a jak zareaguje. Musí se umět postavit se jezevci nebo lišce, když je potřeba. Totéž platí o některých loveckých nebo hlídacích psech – musí přemýšlet mnohem víc sami.
Takže když jsem slyšela, že se o lidech s ADHD mluví jako o people pleaserech, trochu mě to nejdřív zarazilo. Ale pak mi to začalo dávat smysl, když jsem si vzpomněla na svoji mamku. Říkala, že se s tátou za celé manželství nikdy nepohádali. Vždycky to říkala s hrdostí. Já jsem tomu ale nikdy nerozuměla. Viděla jsem něco, co mi nepřišlo zdravé. Protože když se nikdy nehádáš, nikdy se za sebe nepostavíš, nikdy neobhájíš svůj názor – co ti zůstane z vlastní integrity?
Jediné, co zůstane, je zrcadlit ostatní. A tam jsem najednou uviděla people pleasing.
Jednou na návště u mamky padla věta, která mě přiměla přemýšlet. Já jsem otevřeně mluvila o tom, že jsem se vědomě rozhodla nemít děti – prostě jsem necítila, že na to mám kapacitu. A vlastně jsem děti nikdy nechtěla. Mám psy, což je pro někoho jakási náhrada za děti.
DOPAMILLA: A mají se podstatně líp než já, jen aby bylo jasný!
Jo, to je možná pravda, Dopamillo. Ale mamka neříkala jen, že se mají dobře. Ona říkala, že dělám všechno, co jim na očích vidím. Že provozuju něco jako dog pleasing.
V tu chvíli jsem to trochu smetla ze stolu. Ale začalo to ve mně hlodat. Protože jestli to dělám vůči psům – aniž si to uvědomuju – dělám to i vůči lidem? Bez toho, abych to věděla?
A tam vlastně tahle epizoda začíná. Ne proto, že jsem si jistá, že jsem people pleaser. Ale proto, že si nejsem jistá, že nejsem.
Musím ale udělat krok zpět a vysvětlit, co people pleasing je a proč tím tolik žen s ADHD „trpí“. Takže se vrátíme k věcem, o kterých jsme již mluvily. Někteří rádi popisují ADHD mozek jako spíš teriéra – rychlý, impulzivní, samostatný. Je to samozřejmě metafora, ale něco to říká o té energii a intenzitě, kterou hodně z nás cítí.
DOPAMILLA: A přesto jste z vás ti nejlepší people pleaseri, to je docela fascinující.
Jo. Je to docela fascinující. Ale souvisí to s několika věcmi. A o skoro všech jsme už mluvily.
Ve světě ADHD se mluví o RSD – Rejection Sensitive Dysphoria. Ta obrovská bolest a strach z odmítnutí, které si buduješ, když jsi odmítaná znovu a znovu už od dětství. Nakonec jsi přesvědčená, že jsi nemožná – a zároveň že si musíš poradit sama.
Maskování – energeticky náročná práce, kdy se snažíš působit „normálně“, protože tě celý život opravovali a učili být „hodná holka“. Taky způsob, jak se vyhnout RSD, protože nadávání a kritika bolí.
Výchova. Zase ta hodná holka. Holky jsou takové a takové – a ty taková nejsi, když se chováš tak, jak se chováš. Musíš se chovat tak, aby si PASOVALA do davu.
Strach z konfliktu je pak logický výsledek. Bojíš se stát si za svým, protože odmítnutí nebo trest bolí. A když maskuješ dost dlouho, přestaneš vědět, že nějaké vlastní názory vůbec máš. A když je někdy vyslovíš, sedíš skrčená jak pes, co čeká, že dostane ránu.
DOPAMILLA: Počkej – jak můžeš přijít o vlastní názory? Ony se jen tak vypaří? Může je najít stopující pes?
No, to nevím, Dopamillo. Nejhorší je, že to všechno ještě umocňuje náš extrémně citlivý mozek – přitom právě ten by mohl být naší silnou stránkou. Je praktický, když lovíš v přírodě. Méně už v moderní společnosti.
Místo aby řešil, jestli se schovat před bouřkou nebo zabít medvěda, řeší přijetí, sounáležitost a pocit normálnosti.
A tak tam sedíš jako někdo úplně jiná, než kým doopravdy jsi. To, co považuješ za svoji osobnost, může být jen strategie přežití.
DOPAMILLA: Fascinující. A taky trochu smutné…
Jo, je to smutné. Protože spousta z nás má pocit, že musí neustále zrcadlit ostatní, aby zapadly. Já jsem o tom vlastně přemýšlela už dřív, aniž bych věděla, CO za tím je. Myslela jsem si jen, že jsem extrémně dobrá v tom přebírat zájem od ostatních – že dokážu najít něco zajímavého úplně ve všem. Když jsem pracovala ve firmě, která přepravovala zboží, dokázala jsem být upřímně fascinovaná kamiony. Když jsem měla kamaráda, který hodně sledoval Formuli 1, viděla jsem jeho fascinaci a sama jsem se tím nadchla.
Možná jsi to zažila hlavně ve vztazích? Že se přizpůsobíš a „jakože“ máš ráda to, co má rád partner? Tam je to často nejviditelnější. A vrátím se k tomu později. Protože to může být i nebezpečné.
DOPAMILLA: Jo, přesně to jsem chtěla říct, to může být nebezpečné!
Ale tady je důležité to trochu rozlišit. Já to totiž nepředstírám doopravdy – já se fakt nadchnu. ADHD mozek si umí půjčit nadšení od druhých a najednou jsou kamiony opravdu zajímavé. Problém není v tom, že by ta fascinace byla falešná. Problém je, že v tom procesu zapomenu na svoje vlastní zájmy. Zaplním prostor těmi cizími a nakonec úplně nevím, co je vlastně moje.
Takže se z nás stanou přirození people pleaseri, protože je to strategie, která funguje nejlíp. Ušetří nás bolesti z RSD a ušetří nás nekonečného opravování. A proč funguje? Protože je odměňovaná – absence trestu je totiž taky odměna.
DOPAMILLA: Jo, ty co rozumíš psům, to víš moc dobře. Ale asi to není úplně nejlepší motivace, co?
Ne, není to nejlepší motivace. Protože když máš psa, který se k tobě plazí a snaží se udělat všechno jen proto, aby nebyl potrestaný, je to úplně jiná energie, než když k tobě běží radostně v naději, že dostane pamlsek když – až – udělá něco správně.
Slyšíš ten rozdíl?
A právě proto je tak těžké s tím přestat – protože ta strategie fakt funguje. Lidi tě mají rádi, vyhneš se konfliktu, dostaneš pochvalu. Jsi odměňovaná za to, že jsi někdo jiný než ty sama. Usmíváš se a jsi „pohodová“, říkají. Ale ve skutečnosti ses přizpůsobila.
A ty ani nevíš, že to děláš. Protože je to tak integrovaná součást tebe, že to jede automaticky.
DOPAMILLA: Teda, ne že bych tě chtěla obvinit, ale dneska zrovna moc radostně nepůsobíš, to ti řeknu!
Jo, a mám v zásobě ještě těžší kalibr, jen počkej. Protože tohle s námi samozřejmě něco dělá – stanou se z nás perfekcionistky. Protože perfekcionismus nás zachraňuje před přesně těmi negativními pocity, o kterých jsem mluvila. Když uděláš všechno perfektně, šance, že budeš potrestaná, je menší.
A – jako by to nestačilo – vede to i k prokrastinaci.
DOPAMILLA: To je trochu paradox, to musíš vysvětlit!
Ty s ADHD prokrastinuješ právě proto, že se bojíš, že to neuděláš perfektně, takže to radši neuděláš vůbec. Je to skoro opak toho, co si lidé s perfekcionismem běžně spojují.
A za druhé to úzce souvisí s RSD – nejde jen o to, že výsledek musí být perfektní. Jde o to, že nedokonalý výsledek znamená, že TY jsi nedokonalá jako člověk. A často to vyrůstá z života plného opravování a kritiky – tedy ze stejného kořene jako people pleasing.
DOPAMILLA: Teď mě z toho začala bolet hlava!
Jo, chápu. Je toho dost najednou. Ale nepotřebuješ rozumět všem detailům toho, jak to spolu souvisí. Stačí vědět, že to spolu souvisí – a že tě to nedefinuje. Ty nejsi perfekcionistka. Ty nejsi people pleaser. Byla jsi socializovaná k tomu, abys se tak chovala, ok?
Protože nás pohání stud. Pohání nás strach ze selhání. A pak je hrozně snadné spadnout do myšlení: Buď to zvládnu na 100 %, nebo to nezvládnu vůbec.
DOPAMILLA: Óh, tady bys mohla zmínit ty koníčky, co leží na hřbitově všech koníčků.
Jo, to bych mohla. Protože tohle se nemusí týkat jen vypracování perfektních zpráv v práci, být perfektní studentka nebo perfektní máma. Může to být něco tak obyčejného jako koníček.
Začala jsem v životě docela dost koníčků. Tipuju, že ty máš taky pár na seznamu?
Fotografie. Malování. Divadlo. Vyšívání. Karate. Tai-chi. Výroba mýdla. Kdybych měla vyjmenovat všechno, co jsem zkusila nebo chtěla zkusit, stihla by sis u toho uplést nový svetr.
Ale pointa je – rozhodla ses někdy, že budeš třeba další Leonardo? Myslím malíře, ne DiCapria. Protože my máme taky ambice. My budeme nejlepší.
Tak si objednáš tužky, fixy, akvarely nebo tuby s barvami. Čtvrtky, plátno. Zhlédneš 150 videí na YouTube. So far so good, vypadá to jednoduše.
A pak začneš. Jenže ta kočka, kterou ses pokusila namalovat, vypadá spíš jako něco, co vytvoří tříleté dítě ve školce, než dílo velkého mistra. A koníček okamžitě zavrhneš. Tohle je moc těžké.
Máš pocit, že nemá cenu dělat něco, v čem nebudeš dobrá hned. Poznáváš se?
Impulzivita, nadšení, hyperfokus – a do toho perfekcionismus. Kombinace, která tě vystřelí… a pak pošle k zemi. Protože nejsi talent na všechno. A to tě zabolí. „Nikdy nebudu dost dobrá.“ Stydíš se. A místo trpělivého učení to raději vzdáš.
Zní ti to povědomě?
DOPAMILLA: Jo, zní. Vždyť ty máš celý hřbitov… ehm, vlastně plnou místnost takových věcí na různé koníčky ve sklepě, já to vím!
A tady bych možná měla zmínit, že perfekcionismus, který zažíváme my s ADHD, je trochu jiný než ten, který zažívají lidé bez ADHD. Ale myslím, že nemusíme zacházet do detailů, jo?
DOPAMILLA: To je za mě úplně v pohodě, jinak bych musela přepnout do hyperfokusu, abych to pochopila!
Ne, to fakt nemusíš.
Ale pojďme dál. Pravděpodobně jsi teda to, čemu se říká people pleaser – skoro se vymažeš, jen aby byli všichni ostatní spokojení. Moje máma taková byla. A čím jsem byla starší, tím víc mě to rozčilovalo. Vysvětlím to, neboj.
Byly jsme třeba na večeři. Zeptala jsem se: Bylo to jídlo dobré? A ona to nebrala jako zdvořilou otázku na to jestli jí to chutná. Skoro vždycky odpověděla: Chceš to?
Vidíš to? Nejenže obyčejnou otázku vnímala jako požadavek a snažila se mi vyhovět ještě dřív, než jsem vůbec nějaký požadavek vyslovila (a já to tak vůbec nemyslela), ale ona tomu rovnou předcházela tím, že mi své jídlo nabízela.
A tohle dělala se spoustou věcí. Vím, že to myslela dobře. Chtěla pro mě to nejlepší. Ale zároveň to bylo strašně iritující. Protože mě neohromovalo, kolik toho pro mě obětuje – mě rozčilovalo, jak málo si váží sama sebe.
Já jsem naštěstí o něco víc sobec. Říkám naštěstí s lehkým úsměvem. A přesto – i když jsem to u mamky viděla a slíbila si, že budu jiná, nejsem proti tomu imunní. Možná proto, že jsem s ní vyrůstala a naučila se, že není moc atraktivní být pořád tak pokorná, že se skoro sama vymažeš. Neznamená to, že to nedělám. Dělám. Jen ne tak extrémně.
DOPAMILLA: Já teda nevidím, že by ses mě snažila nějak zvlášť potěšit, takže bych řekla, že máš ještě prostor ke zlepšení!
No, a tady přichází i zajímavý kulturní prvek. Vyrůstala jsem v komunistickém režimu, kde se vždycky vyplatilo být zadobře s „vrchností“. A mám pocit, že to většině z nás zůstalo přirozené. Minimálně mojí generaci a generaci našich rodičů. Moc si nenárokujeme. Byly jsme zvyklé, že rodiče chodili s prosíkem a doufali, že pro nás někdo něco udělá, pokud to teda není příliš na obtíž. Je to tak nějak v nás zakódované a já to vidím v komunikaci nás Čechů dodnes. Nevím, jestli je to tím, že jsme Češi, že jsme vyrostli za komunismu, nebo je to generační věc – možná všechno dohromady – ale přijde mi, že se omlouváme ještě dřív, než si vůbec dovolíme o něco požádat.
Nikdy neprovokovat. Vždycky být připravená stáhnout se a omluvit se při sebemenším náznaku podráždění nebo neochoty.
DOPAMILLA: Myslíš jako: Promiňte, že volám, ale máme vodu po kolena a jestli by nebylo moc otravné, kdyby se na to mohl nějaký instalatér přijet podívat?
Jo. Přesně ten typ věcí. Zatímco jiné národy by možná nadávaly, že řemeslník ještě nepřijel, člověk v mém věku se spíš omluví, že vůbec obtěžuje.
Možná je to úsměvné. Ale je to taky vysvětlení, proč mi to nikdy nepřišlo nijak nenormální. Většina lidí byla taková. A někteří se omlouvali ještě víc než ostatní.
DOPAMILLA: Generační trauma, tipuju. Nejsem psycholožka, jen tak říkám.
Dobře, tam to rozebírat nebudeme, Dopamillo. My máme dost vlastních věcí k probírání.
Protože všechny tyhle vzorce – people pleasing, perfekcionismus, strach z konfliktu – se nezmenšují, když se zamilujeme. Naopak. Zvětšují se. Najednou je tu jeden člověk, jehož názor znamená všechno. Schválení a pochvala od jednoho člověka, pro které žijeme. A tím je připravená půda pro něco, co může být dost nezdravé.
A tady si troufám říct, že se v tom některé z vás poznají – protože mezi lidmi s ADHD to není nic neobvyklého.
Řeknu to napřímo: možná si měla jeden nebo víc vztahů, které by se daly označit jako nezdravé. Nemusí to nutně znamenat fyzické násilí. Může to znamenat i to, že si všechny své potřeby podřizovala partnerovi. Že si vždycky ta, která se přizpůsobí. Vždycky ustoupí. Nikdy nejsi ta, která rozhoduje, kam pojedete na dovolenou. Jakou barvu bude mít obývák. Do jaké školy půjde dítě.
Mýlím se? Doufám, že ano…
A jen aby bylo jasno: není to nic neobvyklého a není to něco, za co bysme se měly stydět, pokud jsne se v takovém vztahu ocitly. Protože to není JEN o nás. Je to i o tom, že lidé, kteří mají tendenci být ve vztahu dominantní – ať už fyzicky, psychicky, nebo obojí – mají určitý radar na vyhledávání protějšků, kteří se snáz přizpůsobí takovému režimu.
Představ si to takhle: někteří lidé mají jakýsi radar – jenže zachytává trochu jiné signály než ten náš. Instinktivně si nacházejí lidi, kteří jsou zvyklí se přizpůsobovat, nedělat vlny, rychle brát vinu na sebe. Ne nutně proto, že by byli zlí – někdy je to u nich stejně nevědomé jako tvoje people pleasing. Ale výsledek je stejný: najdete se a posilujete navzájem své vzorce.
Není to proto, že bys byla hloupá nebo slabá. Je to proto, že jsi byla naučená se přizpůsobovat dávno předtím, než jsi toho člověka potkala. Už jsi věděla, že je bezpečnější ustoupit než se postavit na odpor.
Nejde o to, že by ti bylo něco předurčeno. Jde o to, že vzorce si často nacházejí jiné vzorce – úplně bez toho, aby si to kdokoli z vás uvědomoval. Bylo to setkání dvou vzorců. Nevypovídá to nic o tvé hodnotě jako člověka.
DOPAMILLA: To je jako lev, který zaútočí na antilopu, o které ví, že ji má šanci chytit?
No, ne vždycky je to tak dramatické, ale princip zhruba sedí. A jen aby bylo jasno – nemusí to být nic dramatického. Může to být „jen“ to, že jsi ve vztahu ta, která hledá lásku. Ta, která pracuje na tom, aby ji ten druhý měl rád, aby byl zamilovaný právě do ní – zatímco on je možná jen tak vlažně zainteresovaný.
A tak začneš dělat věci jako vyhledat jeho oblíbený koníček a objednat lístky na basketbalový zápas, i když tě basket vůbec nezajímá. Tady můžeš své people pleasing dotáhnout do extrému – začneš se intenzivně zajímat o jeho zájmy, zrcadlíš všechno, co dělá.
Člověk se začne chovat needy, protože si – nevědomě – myslí, že jen při naprostém souladu a stoprocentní shodě se budete mít rádi. Žádná provokace, žádné tření. Pamatuješ si na moji mámu, že?
DOPAMILLA: Jo, ale myslím, že to nefunguje.
Ne, nefunguje to. Alespoň ne u těch, kteří chtějí skutečný vztah. Protože vztah není totální shoda. Má v něm být i trochu tření – je zdravé občas diskutovat a nesouhlasit. Navíc sotva existuje někdo, kdo je ti úplně podobný, ať se snažíš sebevíc. Nakonec jen vymažeš sama sebe.
DOPAMILLA: Teda, dneska jsi samá radost.
Jo, je to těžké téma. A teď přijde něco ještě těžšího.
Když máš nejasné hranice, stáváš se extra přitažlivou pro lidi, kteří žijí z energie druhých. Ano – pro ty, kterým se často říká narcisté. Nebo energetičtí upíři. Existují. A milují lidi, kteří neumějí říct ne – ať už to dělají vědomě, nebo úplně nevědomě.
DOPAMILLA: Já jsem si chtěla jen pustit podcast cestou do obchodu. Teď mám pocit, že si musím změnit identitu a přestěhovat se do jiného města.
A teď cítím, že to začalo být temné. Tak se na chvíli nadechni. Tohle jsou vzorce – ne rozsudky. Může to znít dramaticky, ale právě proto je strašně důležité o tom vědět. A právě proto je důležité dostat diagnózu včas a získat podporu, aby se člověk tomuhle vzorci vyhnul. Protože jak jsem říkala na začátku – people pleaser není něco, s čím se narodíš. Není to charakterová vlastnost. Je to něco, čím se staneš, když jsi s ADHD socializovaná do určitého vzorce.
DOPAMILLA: Ještě že se s tím dá něco dělat.
Dá. A vědět o tom je samozřejmě základ. Ale pokud sneseš ještě trochu temnoty, musím zmínit, co způsobuje, že v takových vztazích zůstáváme. A to je docela šílené.
Roky přizpůsobování a maskování nás totiž odnaučily vnímat vlastní pocity. Přestáváme věřit, že to, co cítíme, je správné. Může to skoro působit, jako bychom byly celý život jemně gaslightované – nevíme, co je opravdu naše a co jsme se jen naučily si myslet.
A tak tam můžeš sedět v nezdravém vztahu a myslet si:
„Možná jsem jen přecitlivělá.“ (protože jsi zvyklá nevěřit svým pocitům)
DOPAMILLA: Teď to zní, jako bys obhajovala chlapa, který tu ani není.
Dopamillo, nech mě to nejdřív doříct! (a mimochodem – přesně takhle se nastavuje hranice).
Tak pokračujme v příkladech:
„Možná se nesnažím dost.“ (jsi zvyklá, že se musíš snažit víc)
„Možná to bude lepší, když já jen…“ (hyperfokus na opravování věcí)
Naučila ses, že to nejsi ty, kdo nastavuje hranice – ani ve vztahu, ani v práci.
Nevíš, kde tvoje hranice vlastně jsou. (protože jsi je nikdy nesměla mít)
Neumíš je nastavit. (protože by to odhalilo, že jsi „jiná“)
A když se o to POKUSÍŠ, cítíš se jako největší sobec na světě.
DOPAMILLA: Promiň, ale tohle už zní skoro jako scénář k hororu!
Jo. Skoro by se to mělo učit na základní škole, protože s tím není jednoduché žít. A právě proto o tom mluvím. Protože když si to začneš uvědomovat, můžeš postupně začít věci zpochybňovat.
Tak co dělat, když se v tom poznáváš? Především – nepanikař. Není to černobílé a spousta věcí se dá změnit.
Tohle není výzva k tomu, abys sbalila kufr a volala právníkovi. První krok není něco udělat. První krok je začít si všímat.
Poznáváš se v některých z těch vzorců? Ne proto, abys soudila svůj vztah, ale abys lépe poznala sama sebe.
Protože tam to začíná. Můžeš trénovat vnímání: co vlastně cítím? Je to to, co říkám? Je to to, co dělám?
Začni v malém. Ne u velkých věcí, ne hned u partnera. Ale třeba příště, když se tě někdo zeptá, co chceš k večeři – řekni skutečně to, co chceš ty. Nebo rozhodni, na jaký film se budete v sobotu dívat. Nebo kam pojedete na dovolenou. Trénuj mít názor – a stát si za ním.
A mluv s někým, komu důvěřuješ. Ne nutně proto, aby ti dal odpovědi. Ale abys slyšela sama sebe říct to nahlas. Často se stane, že se slyšíš a najednou si pomyslíš – aha… tohle vlastně nezní dobře.
A pokud máš tu možnost – terapie nebo coaching nejsou známkou toho, že je s tebou něco špatně. Jsou známkou toho, že se bereš vážně. Možná poprvé po dlouhé době.
DOPAMILLA: To je vlastně to nejmilejší, co jsi dneska řekla!
Tak si to pojďme uzavřít jednou důležitou věcí: Pokud se v tom poznáváš – i jen částečně – není to něco, za co by ses měla stydět. Není to tvoje vina. Ale pokud začneš věci pozorovat a učit se rozumět tomu, co děláš… sebepoznání není celé řešení. Ale je to zatraceně dobré místo, kde začít.
DOPAMILLA: Nevím, jestli jsem ta pravá na utěšování, ale… opravdu v tom nejsi sama. To je celé.
A pamatuj, co jsem říkala na začátku o psech – buď trochu víc teriér. Odvaž se dělat vlastní rozhodnutí a věřit si – není to nebezpečné. A jen aby bylo jasno: pokud jde o skutečné ohrožení, násilí nebo kontrolu, pak tohle není o trénování hranic. To je o bezpečí. A tam je potřeba vyhledat pomoc zvenčí – a nečekat s tím.
Jasné?
DOPAMILLA: Slibuješ příště lehčí epizodu? Já si asi budu muset pustit na Netflixu aspoň nějakou romantiku, abych se z toho dostala!
Jo, slibuju. A klidně si k té romantice dej i čokoládu. Zasloužíš si to.